Jak na podvýšku!

Snažím se shodit nějaké to kilečko a jím podle sebekoučinku na stobklub.cz.
To je vynález, který hlídá kilojoule a taky poměr bílkovin (25%), tuku (30%) a sacharidů (45%), aby mělo tělovšechny živiny, aby jel metabolismus na plné joule a tak.
A protože se mi strašně líbí, jak má mnoho holek takové ty pěkné blogy s pěknýma a zdravýma receptama, přidávám svůj typ na denní jídelníček, kde je všeho dostatek! :-D
(Stálo mě to mnoho úsilí tak boží skladbu jídla a pití vymyslet, ale myslím, že to stálo za to! Těším se na den,kdy ho zkusím! :-D)

Takže!
Pro svou podvýšku (jak praví klasik: Já nemám nadváhu, já mám podvýšku!) potřebuju něco kolem 6 400 kilodžaulí!
A teď už pojďme na ten zázrak!!!
(Potlesk!!!)

3x 250 ml polotučného tvarohu (takže tři vaničky)
100 gramů mrkve
80 gramů Milky (ano, čokolády :-D)
a
0,7 l vína (bílého)

:-D

Já myslím, že jsem boží a že bych měla dostat nějakou cenu nutričních terapeutů!

Udělej si taky někdy hezký, free den! :-)

Pápá, V. :-)

Červenec a srpen, podřežu se srpem.

Ten nadpis - toť heslo mých prázdnin!

Byly to tak nefajn dva měsíce, které mě dokopaly k tomu rozhýbat se.  Ve všem směrech.

V červnu jsem po delší době začala znovu jíst antikoncepci. Přišly znovu změny nálad, deprese, kdy jsem ležela na posteli a hystericky řvala a jediné, co mě zachránilo před skokem z balkonu, bylo to, že by mě celkem štvalo, kdyby mou mršinu našli s mastnýma vlasama, s pusou od čokolády... No, zkrátka. Hups, šlo to do koše.

(Zapamatuju si: Radši těhotná než oběšená!)

Cvičím! A jím podle jídelníčku. Mám energii a nemám čas myslet na blbosti. V létě jsem neměla. Vyvržený vorvaň ležel na posteli a čuměl na komedie s Hughem Grantem.

(Myslím na to, že: Ještě trošku kilo dole a budu vypadat jak Beyonce. :-D )

Pracuju! Jakože fakt! Makám v práci jak šroub. Došlo mi, že stěžovat si, že mi někdo málo platí, když mi dává svobodu vydělat si kolik chci (v dost reálných částkách teda :-D), je blbost!

Takže jsem přestala nadávat, nevnímám, jestli je tam teplo nebo zima, a pracuju.

( Mít peníze a utrácet je lepší než nemít peníze a utrácet.)

Pracuju, protože už nechci bydlet na nějakém studentském bytě a tak potřebuju pravchy. Moc mě to nebaví, to spolubydlení. Chroubí, což je moje mamulka, mi vždycky říkala, jak neumím uklidit..A hups! Jste na bytě s dalšíma holkama a najednou se cítíte jako sestra Mr. Propera, protože uklidit umíte. Ale nebaví mě to dělat, když ostatní sedí na prdeli a nedělají nic. Jsem moc mladá na to, abych se chovala jako matka. Od příštího roku bydlím jedině ve dvou. Konečně!

(Kdyby mi někdo chtěl pronajat garsonku, nejlépe zadarmo, nechť dá vědět! :-D)

No, a hlavně se rozmyslet, kde chci vlastně bydlet. Jestli v minulosti, přítomnosti nebo v budoucnosti, která není zas tak moc daleko nebo v budoucnosti, která je za hranicema a potřebuješ na ni pas. Na toto jsem strašně zvědavá! Strášně! Jak toto dopadne..Bude to překvapení jak sviňa!

A přemýšlím, kde bydlet, protože mi došlo, že místa, o kterých jsem si myslela, že jsou stabilní, protože tam vždycky někdo blízký je, zas tak stabilní nejsou. S kamarádkama už se nemůžu bavit o všem, protože mají přítele a žijou jinak. "Mé věci" se jim zdají jako čičoviny, protože jak je člověk bez partnera, stoprocentně strádá, vzbuzuje mezi zadanými lítost a je v bezvýchodně zoufalé situaci. „Furt žádný chlap? :-( Ježíš, a co děláš? Jak žiješ? A co budeš dělat??" Občas mám pocit, že je potřebuju, že si s nimi chci promluvit jako za starých časů, protože mě něco trápí. A pak, když jim zavolám a pokaždé řeknou, že zrovna dneska! chtěly být se svým miláčkem, se kterým se vidí jen 500 hodin měsíčně, ale že tu půl hodinu si na mě snad někde najdou, mě to přejde a ani jim to nezazlívám. Protože si taky uvědomuju, že já tu pro ně taky vždycky nebudu, když jim nebude dobře a pak budu muset říct já: „Pardon, ale já dnes musím být s ním, víš co..Se vidíme jen každé odpoledne.."

A asi se to tak vyvíjí správně, v souhře s dospěláctvím.

No, takže tak. Jsem ráda, že je tu podzim a je konec mého nejhoršího léta v životě.

Snad zůstane tím nejhorším už na furt. :-)

Jo, a jdu na další školu. Zase. Cítím se jak blázen. Když mi na zápisu začali říkat, jak to studium vlastně probíhá..Musela jsem se smát…:-D

Směj se taky. Pápá!

Jsem moc mladá, jsem moc stará?

Posledních pár měsíců si zapisuju takové ta klišé, které se dost opakují. Protože se teď pohybuju ve strašném stereotypu, který mě sere. Tak si všímám těch stereotypních klíšátek, které se přisáli na mé rodiče, známé, kamarády, nekamarády a tak. Abych se mohla nasrat ještě víc!

Tak třeba!
Všimli jste si někdy jak nás strašně kategorizuje věk? Nebo ani ne věk. Spíš mládí a stáří.
Vás teda možná ne, mě ale jo!

Na co jsem mladá
"Proč nosíš pořád tu černou, když jsi mladá? To bys měla nosit pestré barvy."
Jasně. Protože mi ještě není šedesát, abych si začala popošívat a žehlit černé věci do truhly, budu chodit oblečená jak papoušek. To je jedno, že se v tom necítím. Hlavně že ze mě lidi ucítí mé mládí!

"Taková mladá holka a kouří. To je tak nepěkné."
Za to starý chlap s pořádným pupkem..Radost pohledět!
Podle mých zkušensotí  si takové ty mladé holky, co kouří, si často dají žvýkačku, umyjí ruce a natřou je voňavým krémem.
Nic proti starým chlapům, ale...děvčátka vyhrávají!

"Usměj se trošku. Mladá holka a mračí se jak čert."
Mladost a starost. Vidíš to, jo. Mladost je asi podle všeho synonymem pro slovo radost. Stáří = starost. Až budu stará, budu se moct mračit, ale teď?

Mohl by se z toho udělat nějaký reklamní slogan pro drogové dealery. Jejich mladá klienti se smějou. Někdy, na začátku.
Je to hezké.

"To břicho bys měla shodit, máš ho nafouklé jak starý chlap."
Tak když si ještě zapálím a nikdy se nepodívám, co mám v trenkách, tak můžu uvažovat, jestli opravdu nejsem starý chlap!

"Proč se tak hrbíš, je ti dvacet."
Jsem holt dítě počítačů, vole! Proto!


Na co jsem stará
"Na to jít zkusit přijímačky ve 23 letech..Na to už jsi trochu stará,ne?"
Asi jsem. Ale pak vždycky slyším ještě o někom starším kdo tam šel. A u přijímaček na stáří neumřel, takže asi dobrý.


"Tak to sorry, ale chlap se blíží čtyřicítce...Ten je pro tebe moc starý."
A ten dvacetiletý zas mladý.
Nepotřebuju elixír mládí nebo perpetum mobile. Potřebuju, aby mi někdo řekl, že obecně uznávaný věk boyfrienda je XX a jedině v takovém věkovém rozdílu může vztah fungovat, prosím.
A ať je to ověřeno, samozřejmě.


"Ty, ale nejsi už trošku stará na to vzít si litr vína a opít se na dece v parku?"
A ten bezdomovec, ten může, má správný věk.

Čemu se (doufám) vyhnu
" Proč prosím Tě, nemáš nějakého toho přítele? Je ti sedmadvacet, taky už nejsi nejmladší. Už bys měla plánovat děti, vdát se, koupit byt, být zajištěná. Bydlíš v pronajaté garsonce, máš šest koček, vykouřenou krabičku denně a každý týden novou platonickou lásku. Jaruška odvedle si vzala Jožku Předkožku z Pasek a mají spolu malou Lidunku a malého Lojzíka a jak jsou šťastní."
A co když jsem v garsonce, s kočkama, krabičkou cigaret a každotýdenním platonickým vztahem šťastná já?
Co když mě Jožka z Pasek společně s Lidunkou a Lojzíkem děsí?

A třeba si jednou zapálím, obleču se do černé, zamračím se, i když se v duchu budu smát, povolím břicho a shrbím se, dojdu na přijímačky, pak sbalím muže, který chodil na střední školu, když jsem se narodila a samou radostí se z toho všeho opiju dobrým vínem na dece v parčíku a bude to mé nejlepší období v životě? Myslím, že to bude přesně ten pravý čas na to, říct si: Jsem mladá, stará, šťastná.
Juch.

Kafe v šalině

 Utíkám na šalinu. S kávou v ruce. Sednu. S těžkým srdcem na kelímek dávám vršek a zavírám tím šlehačku s čokoládou. Ach, jak dojemné.
  Víčko je už už na kelímku. Když v tom slyším: „Jaktože máte otevřený nápoj v tramvaji?" Chlap z dopravního podniku. V modrém munduru, který připomíná sváteční oblek severokorejské elity. „Už to zavírám", otočím se a usměju se. „I tak to furt nemáte nápoj zavřený, aby Vám nevytekl. Když to obrátíte - (ukáže ten pohyb, kdy obrací imaginární kelímek a já marně přemýšlím, proč by člověk obracel kávu o 180°) - tak Vám to vyteče a všechny to poleje." Podívám se na to kafe a přemýšlím podruhé - jak může 3dcl kávy VŠECH 30 lidí v šalině polít a říkám: „Ještě jednou se omlouvám a přísahám, že tu kávu obracet ani vylívat nebudu." A peru se s myšlenkou to kafe obrátit a zkusit na jeho boty, jestli by to fakt vyteklo. Ale usoudím, že litr na pokutu asi nemám. A ten borec v monterkách si pořád mele. „Všeci máte maturity, máte výšky, ale stejně jste všeci hlupáci, co nechápou základní věci." „Pro hlupáka každý hloupý", zašeptám si, ale asi ne tak tiše, jak jsem si myslela. Obrací se 2 starší paní,asi kámošky. Podívají se na mě, na mého kelímkového partnera a pak na zaměstnance DPMB: „Co si to dovolujete být tak protivný a urážet mladé, že mají výšky a maturity a jsou hloupí? Jak slečna řekla: Pro hlupáka každý hloupý. A to, že vy tu maturitu a výšku nemáte a ke všemu jste protivný jak nechci říkat co, z Vás opravdu nedělá toho, kdo by si mohl dovolit o někom říct, že je hlupák! Takže se laskavě uklidněte, protivo!", a mračí se na něj. Otočí se na mě,usměje se a řekne: „Slečno, na té kávě si pochutnejte, je strašně dobrá,že?" „Děkuju. Jo, je."
Muž bez vysoké školy a bez maturity čumí. Zakroutí hlavou a s otevřenou hubou vystupuje.
Svět je krásný! Dobro vítězí nad zlounama!!!
A mí šalin-důchodci mi rozumí!:-)

Nejhorší a nejlepší nejsou tak daleko od sebe

Byla jsem na přijímačkách. Na přijímačkách na školu, o které jsem snila o puberty. Tajně, skrytě. Bojácně.

"Veruno, vole, co tam budeš dělat? Vždyť jsi to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevíš..."

Jo, nedělala. Minulý čas. Protože jsem byla strašpytel, měla jsem strach, měla jsem sebevědomí na bodu, který je ještě pod bodem mrazu a říkala jsem si: "Ty vole, co tam budu dělat?Vždyť jsem to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevím.." Ale prostě takový ten hlas v hlavě, kterému se asi říká intuice nebo jak, nešel umlčet.

Takže.

 Už jsem konečně dospěla do stádia, kdy si dělám co chci. A není to ta pubertání revolta, kdy jsem si myslela, že si dělám co chci.
- Kouřím za stromem. Piju v patnácti u kamarádky vodku přímo z flašky. Ocucávám se s klukem, kterého moje máti nesnáší.-

Toto je revolta vůči mně samotné, vůči mým slabostem, mému strachu, mojí malosti a zlému duchovi ve mně.

A teď ten skvělý paradox, tramtadadá! Revolta 1.typu se zdá, že je příjemná a je pro mé dobro. Že se budu cítit dobře, mé sebevědomí vzroste a já budu cool. Ale ne. Tak to nebylo. Bylo to proti rodičům a tak. A já se cítila vlastně taky úplně na hovno.

Za to teď. Zní to jako by to bylo proti mě. Slabost, strach, malost, zlý duch. Ale naopak! Porazila jsem to! Porazila jsem svou neustálou snahu zavděčit se, i když třeba jen symbolicky, ostatním. Aby si něco nemysleli, něco neřekli. Zabouchla jsem vrata za pocitem, kdy se mi třepou ruce ve chvíli, kdy říkám svůj názor, protože možná bude trapný. Řekla jsem STOP tomu volání z mé hlavy, který říká:"Třeba tam nezapadneš, třeba se ti někdo vysměje, třeba..." Tak jo. Třeba tam nezapadnu. Ale aspoň půjdu vidět. Třeba se mi někdo vysměje, ale ať..Aspoň způsobím někomu dobrou náladu a pocit, že je lepší. Třeba..Třeba to bude nejlepší zkušenost mojeho života, třeba to bude část mého života a třeba to je prostě někde v knihovně Osudu napsané a bude to úplně jinak. Ale stejně se na to těším.

Ale. Teď ten včera den.
V noci sny - zlomený podpatek, 5 propisek, které nepíšou a takové ty klasiky. "To bude den, do prdele." Musela jít se mnou Veronika, má spolubydlokemoška. "Veru, utečem? Půjdem na kafe? Nebo někam na víno?" "Ne, když jsem kvůli tobě v 7 vstávala, tak tam půjdeš." Vešla jsem do té budovy. Nevnímám. Všude takové to nějaké dobré světlo. Áááááách...Tady to dýchá, samo! Zdi, světla, vrátný je tady jiný než na jiné škole, největší posluchárna je tak velká jako malá učebna na FSS, jakoby to tady všem patřilo a mělo spojovat.. Došla jsem do třídy, kde se přijímačky konaly. Děcka, to bylo tak božíííí...!!!! Usměvaví lidé, usměvavý ale rázný pan docent, který testy zadával, z okna zpěv s klavírem..♥  Nemůžu si pomoct a musím se usmívat. Jednou se na mě podívá pan docent, možná si myslí, že velikost úsměvu se rovná počtu spolknutých lexaurinů nebo nějakých jiných drog, a já mám chuť říct mu: "Dobrý den, tak mě tu máte, už jsem tady! Konečně!"
Teď jdou na řadu testy - něco jako IQ test, všeobecný přehled...Pak přestávka: "Kuřáci si půjdou zakouřit a ostatní..." Co měli dělat ostatní nevím, to už jsem neslyšela. Cigareta před fakultou, azurová obloha, sluníčko + známá ze Vsetína, taky účastnice příjímačkaček*, radost, úsměvy, stres neexistuje, zato sluníčkoví lidi jo. Po přestávce kulturní přehled, manažerský přehled..
Plesk konec. "Můžete odejít, s některými se uvidím v druhém kole. Mějte se hezky."  Nééé,já s tadyma nechcu, chcu tu zůstat! Kdybych neměla ty podpatky, místo silonek šlapkáče a místo šatů zástěrku a tak o 18 let míň, tak si asi dupnu a rozbrečím se.

Nerozbrečela. Šly jsme se spolupřímačkovnicí Evis, spolubydlokemoškou Verčou a kemoškou Anini do kaváren. Naproti školy. Abychom si zvykly, jak tam budem časem pořád sedět. Růžové víno a cigaretka. Ách. Energie, větičky, pohodička. Evis a Anini nás opouštějí. My s Veronikou křižujem ještě asi 4 kavárny,pak se stavujeme na víno ze sudu..Dojdeme domů, židle na balkoně, stoleček, víno s ananasem...Příjemný rozhovor se sousedy, sluníčko až do šesti hodin do večera. Večer směr město.

Ze dne, o kterém jsem si myslela, že bude ten nejhorší, byl ten (prozatím) nejskvělejší den tohoto roku!

Jak to všechno dopadne, nevím. Překonala jsem sama sebe, jen tím, že jsem si tu přihlášku vůbec podala. Že jsem tam došla. A že jsem se rozhodla, že je to TO. To chci!!!! Poprvé v životě jsem cítila energii TadyFaktPatříš a byla kouzelná. Bylo to..jak když se člověk zamiluje. Jo. A není to (bohužel?bohudík?) nadsazené.

Pokud se tam nedostanu, vím v jakých směrech na sobě pracovat, abych příští rok byla nejlepší a přijatá. Pokud se dostanu do druhého kola, prasknu štěstím. Pokud by mě tam přece jen chtěli..Žila bych ve svém snu.
Ale teď už jen: děj se vůle vesmírná!

Už teď ale nezbývá než děkovat. Všem lidem kolem mě, za to, že mě inspirují a posouvají.

Díky! :-)

Nejhlubší poděkování patří samozřejmě A + E + F + L +P +V.  Vám děkuju nejvíc!! :-))

A zjistila jsem jednu věc. Že poprvé v životě chci poděkovat i sobě!  Díky. "Jo, dobrý. To nestojí za řeč." Stálo to za tu řeč sama se sebou. Stálo. I když ta komunikace jakoby probíhala v dosud nerozluštěném jazyce, který jsem musela rozluštit, přeložit a pak až mluvit. Tak prostě díky!!

*(Jo a taky jsem si konečně spojila, proč se přijímačkám říkají přijímačky. Přijímačky od slova přijmout a mačkat, to znamená, že tě přijmou, ale předtím pořádně zmáčknou! Což zase ale znamená, že by to správně měly být příjimačkačky. Proč jsme se to neučili v češtině?!?!)

Jaro s náma a zima pryč!

Je duben.
Minulý týden byl nejhorší týden roku. Doufám, že první hrozný a taky poslední hrozný.
Měla jsem depresi. Z té zimy. Kam jsem přišla, tam se něco posralo pokazilo, nikde mi nebylo příjemně.
Ale.
Teď je mi strašně dobře.
Včera svítilo sluníčko.
Nemáme žaluzie, roletu, závěsy, nic. (Tímto se omlouvám našim sousedům od naproti za občasné pohoršování, kdy ve 3 ráno tančíme na Single Ladies a tak.)
Dělala jsem ze sebe člověka, což znamená: dát si řasenku, skrýt svou postpubertální pleť a tak dále.
Jak svítilo to sluníčko, tak jsem se musela smát.
Zářilo totiž tak, že jsem nemohla ty oči udržet otevřené.
Takže oči černé, rozmazané, ale já se smála. Sama sobě, tomu co je venku, a tomu co bude.

Vždycky když přijde jaro, tak mám takové zvláštní záchvaty euforie.
Mám energii, pozitivně plánuju, starosti hážu za hlavu, protože si myslím, že můžu a že se všechno vyřeší samo a dobře.
Lidé jsou milí, usměvaví, krásní, zamilovaní, veselí, barevní, a je jim teplo a je to prostě fajn.
Rozkvétají asi nejenom kvítky, ale i lidi.
Díky Bohu.

A ano, rozkvétám i já.
A čeká mě spoustu nových, dosud nepoznaných věcí, lokalit a tak. Moje budoucnování vypadá celkem zajímavě, i když nemá žádný určitý směr. Vyhovující.

Dneska jdu na antigravity yogu. Aneb jogu v sítích.
(Koho by to zajímalo, tak jsou informace zde: Mayfly Brno.)
Možná na tom zemřu. Mé tělo je po zimě ztuhlé, chabé, vysílené.Mám pocit, že přes zimu se mi do kostí místo morku dostal led a ten teď pomaličku roztává. Tak to bude asi sranda.
Ale těším se! Když už nic, tak pobavím ostatní.
Ale stejně mám pořád trochu strach, když si představím, že budu v síti.
Představuju si to totiž asi nějak takto:

                                                        Veronika na antigravity józe? Snad ne!                                                                                Dostupné z: http://earthhopenetwork.net/whale_minke_caught_net_japan.jpg     

V pátek jdu s mamí na Manéž Bolka Polívky.
Jeho farma vyhlásila krach.
Tak snad nebude Bolek smutný a rozveselí nás.
V opačném případě to bude na nás a rozveselíme mi jeho. :-) Myslím, že série mých pantomimických scének nazvaných "Pan Piraňa zažívá dobrodružství" by ho mohla bavit, pokud bude mít obrovský dostatek neslepé slivovice. Nebo možná spíš slepé slivovice, aby to přece jen neviděl.
Ale tak uvidíme.

Za dva týdny mě čekají přijímačky, na kterých skončím poslední, ale vůbec mi to možná ani nevadí, protože se aspoň podívám a čuchnu k té atmosféře na té škole.
Možná poznám nějaké fajn lidi.
Možná budu první v historii školy, které zakážou, aby se tam hlásila podruhé pro nejmenší počet bodů v historii...:-D
A možná tam půjdu příští rok a skončím v první desítce a vezmou mě.
Když to ale nezkusím, nemůžu vědět.

Na začátku května jedem na jarní "dovču" do Paříže, jupí!
Žádná romantika, jedu s kolegyňokemoškou, ale bude to božíííí!!!
Budu vypadat jak Francouzka, kouřit cigarety a vypadat při tom šarmantně a sexy, jíst jenom croissanty, bagetky s bylinkovým máslem a skvělou šunkou a pít jen víno a spát budu levandulovém pokoji s levandulovým polštářem i peřinou..No, tak dobře, Realito, tak budu pít vodu z kohoutku, protože na víno nebudu mít, a spát budu v nějaké dece na pofidérním hotelu, ale croissanty a cigarety d'attente pour moi ...
A doufám, že když se půjdeme o půlnoci projít, tak potkáme Hemingwaye, Daliho nebo kdyžtak toho Woodyho Allena..I když to by asi spíš chtělo procházku v New Yorku.
No, co..Tak to příště!

Pak půjdu na moje ♥ Scia. Zase. Scio test ZSV, který jsem psala teď, 6.4., byl můj oficiální desátý Scio test v historii. A podle toho, jaký z toho mám pocit, bude i další, jedenáctý a dvanáctý.
Začínám doufat, že Scio kvůli mě udělá něco jako 20+1 zdarma.
Celkově jsem si od Scia koupila 7 centropenů. Za plus mínus 5 000 Kč, které jsem jim za to zaplatila, jsem mohla mít hezkou propisku značky Parker s kamínky od Swarowského.
Chjo, proč já? Proč já musím dělat přijímačky na žurnalistiku z logiky, matiky a Evropské unie, když logiku, matiku a Evropskou unii v krvi fakt nemám a nikdy ji tam nedostanu?
Už by to měli zakázat, fakt!

Na konci května by už snad mohl vyjít výlet do Prahé!
Třeba se spolubydlící a Milanem...Vidíme se málo, potřebujeme spolu trávit víc času...:-D
Tak snad to klapne! :-)

V červnu mě čeká výlet do Karlových Varů!!Na filmový festival! Jooo!
S Ninuškou.
Těším se na tu cestu, i na ubytovnu za 190 korun českých na noc, fakt..:-D
Ale naděje, že někoho sbalíme a přespíme v Puppu, je tu taky.
Ale to bych se asi měla naučit gavarit pa rúski.
Když to člověk nezkusí, tak nemůže vědět, že...
Da!

Z toho jara je mi fakt dobře!

Děje se toho strašně moc, ale vždycky to zjistím až s časovým odstupem, protože jak je toho moc, tak to ani nevnímám a myslím, že se nic neděje.
A asi to tak je správně!

Přeji krásné jaro všem.
:-)

Člověk v pochybách

Pochybuju. Často. O moc věcech, lidech, činech. O sobě, o tom, co dělám, jak to dělám, jestli je to správné, špatné, nijaké..Ale pochyby o sobě vedou.

Jednou za půl roku si koupím "ženský" časopis. „Tak když za to dám padesát korun, tak tam nemůžou být jen samé rady jak zhubnout, nalíčit se, obléct se a jak udělat skvělou párty", říkám si. Bohužel, má víra v to, že se lidi, a tím i žurnalisti a žurnalistky, mohou jen zlepšovat, je ta tam. Nejsou tam rady jak zhubnout, nalíčit se, obléct se a jak udělat skvělou párty, ale rady jak DOKONALE zhubnout, jak se DOKONALE nalíčit, jak se DOKONALE obléct a jak udělat DOKONALOU párty. Tím poznat DOKONALÉHO muže, s kterým budu mít DOKONALÉ děti a společně s našimi DOKONALÝMI přáteli jezdit na DOKONALOU dovolenou. V DOKONALÝCH plavkách na DOKONALÉ postavě.

Chlapi zas mají DOKONALÉ svaly, v DOKONALÉM autě, s DOKONALOU roštěnkou, kterou uspokojují svou DOKONALE plnou peněženkou a DOKONALE velkým penisem.

A já si říkám své absolutně žensky nedokonalé: ALE HOVNO!

Nikdo nemůže být dokonalý. Proč je to všem pořád prezentováno? Z médií, z reklamy, z papulek drahých osob kolem nás....


BUĎ DOKONALÁ/É/Ý?!?! Nebyla to trochu nuda?

Vždyť už jen třeba - kolik by vymizelo slov a spojení....

Ušoplesk.

Křivozub.

Kostitřas.

Valibuk.

Prťavec.

Čahoun.


A tak dále, a tak dále...:-)

Je dobré, když se člověk za něčím jde, když si přeje být "nějaký". Ale když to chce sám, ne pokud to k tomu někdo nutí. I když možná nevědomě.

Fakt mě to, s nebo bez, prominutí sere.


Praktický příklad:

Kamarádka při dvojce bílého mluví o chlápkovi, co se jí líbil.

„Měl tmavé oči, tmavé delší vlasy, hezký hlas, sympatický..A taky trochu ubožák."


To, co říkají média jsou podle mě kecy.


Každá žena, s kterou jsem se kdy potkala, chce chlapa, co je trochu něčím ubožák a co bude mít něco nedokonalého a bude třeba ušoplesk.

A každý chlap, kterého jsem kdy potkala, chce ženu, co je něčím trošku maminka (ale o tom zas jindy) a kdyžtak je i trošku křivozubka.


Snad se dočkám toho, že si naše společnost začne těch nedokonalostí vážit. Slyšela jsem něco o letech na Měsíc, tam by to tak třeba mohlo být. Ale zatím budu v pochybách. Kdybych byla NA pochybách, jak je česky správně, tak je z pozice na nich zašlápnu. Takhle mě zatím drží jako chobotnice. Ale snad mě (nás?) někdy pustí!

Drahý Sigmunde...

Včera byl debilní den. Od rána až do večera. A to se asi promítlo do mého podvědomí. Co myslíš, je to tak, Sigmunde?

Ráno jsem se probudila ze sna. Byl hrozně nepříjemný. Ta druhá část, brr.

Filmový festival v Karlových Varech. (Pro Filetku Varlových Karech :-D )
Já a moje kemošky - jsme tam! Juchů!

Něco je však jinak než v mých jiných snech. Jsme sice v Puppu, ale sedíme v nějaké kuřárně, kde se nekouří. Sedíme na zemi. Ale vypadáme šťastně, takže se nad námi ani nikdo nepohoršuje a nám to tak taky vyhovuje. Pak se zvedáme a odcházíme. Jdeme k východu.Stojíme jako nějaká formace roztleskávaček...Nahoře 4, na dalším schodu 3 a tak dále...

                                                                   _ _ _ _

                                                                    _ _ _

                                                                     _ _

                                                                      _


To samo dole jsem já. Přichází Jiří Bartoška, jakožto ředitel...a ehm..my ho máme přivítat.. :-D :-D JÁ mu mám slavnostně předat kytku. (Teď jsem měla období sledování dokumentů o Severní Koreji, tak mě to trochu ovlivnilo, co se předávání kytek týče :-D) Jdu ze schodku dolů, Barťák vchází, sešlapuju, padám, snažím se o to "být v klidu, aby nikdo nepoznal, že padám", ruce nohy se motají, dělám stojku a dívám se na Barťáka ze stojky, hlavu vztyčenou navrch. Jura asi není tak dobrý herec, protože nedokáže hrát, že se nic nestalo a má viditelně dost překvapený obličej. Ale! Usmívá se. Seznamuje se s kemoškama, nakonec se mnou.a říká mi: „Mám pocit, že na Vás, Veroniko, asi dlouho nezapomenu." Dá se to pochopit různě, já to chápu, že jsem očarovala Jirku Bartošku, on to chápe, že mu kytku předávala jedna z chovaňkyň ústavu pro neúspěšné cirkusové artistky s psychickými problémy. Asi. Ale třeba ne. Pak si už jen všichni užíváme, koukáme na filmy, tancujeme, pijeme šáňo, a spíme ve velkých postelích...

Tady to máš, Sigmunde, docela lehké, řekla bych.

Jenže pak jedu do Brna, nic se neděje. Je teplo, svítí sluníčko! :-) (Píšu o snu, fakt.) Hodím si kufr Louis Vuitton domů (asi mi ho nějaký kemoš z Varů dal) a jdu se projít do Lužánek. Na Lidické je místo parkoviště betonový park s lavičkama. Vidím tam mé blond kemošky - Terču a Elu. Sedí tam, kouří, takže nic neobvyklého. „Čauky mňauky", říkám. „Čau, jak ses měla?" Povídám jim cool story made in Vary a ony se usmívají stylem "hlavně-už-brzo-sklapni". Tak sklapávám. Přijde borec, vysoký, strašně hubený. Jestli nechcem nějaké drogy. Elis: „Proč ne?" Tereza doplní: „Za kolik? Beru." Čumím, div mi nevypadnou oči z hlavy. Jdeme do baráku, který je mi známý, ale přitom jsem tam nikde nebyla. (Už se mi o něm kdysi zdálo!!!!) Panelák, hnusný, vysoký, na každém patře 8 bytů. Teruna si píchá heroin, Elis taky. Sedí, hledí do blba, mě neposlouchají, akorát říkají, že jsem hňup. Hm, tak jo. Vstávám a běžím po strašidelné dlouhé chodbě. Skáču o dvě patra níž, a utíkám strašně rychle po schodech. U všech bytů se otevírají dveře - důchodci, mladí lidé, děti...Všichni po mně řvou, ať táhnu. Brečím. Slyším výtah, strašně moc mi buší srdce, mám strach. Otevírám dveře, jsem venku, nemůžu dýchat. Stojím před našim barákem v Brně. Vychází Elis. Chci jí promluvit do duše, ať nefetuje. Mávne rukou a odchází.


Já se naneštěstí probouzím.

A jak rozpitváš todle, Sigmunde Freude?



Někdy jsou fakt dny, kdy si říkám, že by na mě mohl nějaký psychiatr udělat docela dobrou kariéru. :-D

Včera, dnes a zítra už snad ne. Zítřek bude fajn.



                              Máte někdy takové nefajn sny taky? Jaké?? "Pochlubte" se!

*Jména kemošek byla změněna. Ale asi se poznají. :)

Černá versus naivita

Oblékla jsem se černě. Na truc, když tu ta tmavá baba Zima pořád straší.
"Když se obleču do černé, nepůjde na tom nic vidět. Jako další plus budu vypadat štíhlejší."
Nešlo na tom nic vidět. Hm.
Než jsem se napudrovala, abych byla i krásnější a většina toho pudru se sesypala na černé šaty jako ten teď-už-fakt-proklínaný sníh.
Než jsem si sedla na křeslo, které na mě, při dosedu mého - v té chvíli štíhlejšího - pozadí, nalepilo všechen svůj prach.
A štíhlejší, nakonec, taky nejsem.
Černá není tak praktická, ale stejně se to o ní pořád říká.


Můj kamarád se oblékl do hnědé, ale to je jedno.
"Nemáš jarmulku?Sbalil jsem Žida a řekl jsem mu, že jsem taky Žid. Tak potřebuju jarmulku." (Ano, je gay.)
(A já asi vypadám na to, že nosím jarmulky po hrstech v kapsách,že.)
Po jeho různých sbalil-jsem-tam-toho-a-toho-stories mi to vlastně chviličku ani nepřišlo divné. Že lže, aby sbalil chlapa. Hm.
Než jsem si v hlavě oprášila svou naivní filozofii vztahů. A tam se ve vztazích nelže. Ani na začátku, ani v půlce, ani na konci.
Než jsem si uvědomila, že bych se měla sesypat, nejlépe na něco černého. Protože my romantici to máme dneska strašně těžké. Nalepil se na mě splín. A cítila se - v té chvíli - tlustší.
Ale romantička jsem, nakonec, stále.
Naivita je praktická, i když se to o ní neříká. Zatím.

Plán - cesta k nicnedělání??

U mě určitě!


Dneska jsem si naplánovala- v ranní polo-kocovině a jupíjej náladě, kdy jsem měla energii - že půjdu večer cvičit.
Hahahahaha.
Tady tou větou bych už mohla bavit do prasknutí narvané šapitó mých kemošek, v čele s mou maminkou, kterou, jestli to čte, tímto zdravím. :)
(Neboj, mami, to, že nechodím cvičit, to je jen fraška, abych si tu mohla na ten blog něco napsat. :-))))

No. A chtěla jsem napsat Trubičce*, jestli nepůjdem na zumbu.
 - Trubička je můj zumba-sparing-partner už od té doby, co jsme si v říjnu roku 2011 koupily na Slevomatu voucher na 5 lekcí zumby. Koupily jsme si ji spolu, protože "když tam půjde Trubička, půjdu taky" a Trubička to asi měla nějak tak: "když tam půjde Verča, tak já taky." Převést to do rovnice, můžeme říct, že  "půjde taky" + "půjde taky" = "půjdou spolu". Ale. Protože nám rovnice nikdy nešly, vyšlo z toho "Verča šla na 3 lekce, Anička na jednu, z které potom ještě po 20 minutách odešla."  Takže - dohromady cca 6 lekcí zůstalo nevyčerpaných.  Jsme nejlepší zákazníci sportovních zařízení, opravdu, na takových se v tom byznyse vydělává. 8-). A pak jsme byly ještě jednou, jinde. A světě div se! JOOO! Zvládly jsme to!A vydržely tam celou hodinu. Jupí! -

Vraťme se zpět..
Jenže! Jsem si uvědomila, že Trubička má v úterý stráášně těžký den ve škole! Od 8 až do nevím kolikati hodin. Tak jsem jí nabídla relaxaci strávenou někde jinde. Mohla to být třeba sauna. Mně ale nejvíce pomáhá relaxace ve vinárně, kavárně...
Ke všemu - my s Trubičkou nejčastěji řešíme věci v takové jakési nekonečné smyčce: existenciální krize - proč se cítíme nejhůř na světě - (pak to přijde - jedno, druhé, třetí víno) - jsme boží a úžasné - euforické plány do budoucna. A to jde při jakémkoliv sportu či v přítomnosti jiných osob velice, velice těžce.

Tak jsem jí teda navrhla odzkoušenou klasiku.

Jenže podruhé! Volala mi Trubička, že by šla, ale že nemůže, nýbrž ji bolí břicho a asi bude zvracet. ÁHA! A že viníkem je asi makrelová pomazánka, výhodná cena 11,90 Kč 100g. No,joo.


Takže vidíšto, jo! Člověk si furt hraje na vrchního plánovače všeho, a pak zjistí, že věci změní jedna makrela. Ke všemu rozmixovaná, stará v tatarce.

A nakonec nejdu do kavárny, vinárny...Ale rovnou do cukrárny! Na zákusek. Abych přeskočila to existenciální krize - proč se cítíme nejhůř na světě - (pak to přijde, jedno, druhé, třetí víno) a zůstala jen u boží a úžasné a euforické plány do budoucna.

 


          *Jméno je změněno, kvůli bolestem břicha a zmínce o zvracení. Protože o tom se ve spojitosti s holkama přece nepíše.

Nejhorším nepřítelem je strašidelný strach.

Teď nemám čas.

Teď nemám peníze.

Teď musím udělat něco jiného.

Blablablablablalblablablablabla.

Teď mám totiž strach TO udělat.

Někdy si říkám, že je toho tolik, co chci dělat. A zároveň je taky moc toho, co mě brzdí to dělat.

A tak přemýšlím.

Někdy je tím, co mě brzdí, čas, někdy peníze, někdy musím udělat něco jiného, někdy blablabla, ale vždycky jsou tu dvě zásadní věci.

Bububu. Strach a lidi. Bububu.

Strach je nejrozporuplnější debilní pocit ze všech debilních pocitů. Je to vlastně takový jejich král.

A není to strach z toho, co si po případném ne/úspěchu pomyslím já, protože já si budu moct říct: "Dala jsem se na to a nějak to dopadlo,super!!" a mé svědomí bude čísté. Ale z toho, co řeknou ostatní, co si budou myslet, co blablabla….

No! Chtělo by to napsat KONEC a přemýšlej o tom...

Jenže to pořád pokračuje.

Strach z tohoto strachu je asi zbytečný.

Člověk je sice homo sapiens sapiens čili člověk moudrý. Ale v úplně nejtitěrnějším rozpitvání je podle mě člověk hlavně jedno - homo egocentrismus neboli člověk sebestředný. (A tím nikoho nechci urazit.)

Ale asi je to tak, fakt! Jak se mi zvyšuje číslo věku při vyplňování internetových dotazníků, tak si všímám jedné věci. 

Ostatní na můj život nic neříkají - jen když se jich zeptám, tak mi slušně odpoví. A nic si o mém životě nemyslí - protože si myslí už dost o tom svém, který žijí oni sami a proto si o něm mohou myslet. A o mně si myslí jen to, co si myslím o sobě já sama. Ať se mi to líbí nebo ne.

A je to tak skvěle vymyšlené. Protože jenom tak se tady v tom světě může dál žít a fungovat.

Nebo myslíte, že když nějaký homo nevím-co vymyslel kolo, tak na něj všichni koukali s obdivem?
Ne! Podle mě si říkali: "Co to dělá? Proč tady radši nesedí s náma v jeskyni a neodpočívá předtím než půjde lovit mamuta?To je blázen!Ale ať si dělá co chce! Mě je v jeskyni dobře." Ale on stejně šel a to kolo vymyslel. I když určitě měl strach, že na něj možná to kolo spadne a zabije ho. A nezbývá než mu do dneška děkovat. :-)

(Existují však případy, kdy je strach povolen. Třeba když jde proti vám pavouk nebo když vám pleskají průvanem dveře, ale přitom nikde žádný průvan není. To znamená, že máte v bytě ducha. Ale to jsem  vyřešila tak, že jsem snědla spolubydlící čokoládu a duchovi řekla, ať je hodný. A zatím dobré. :-)

Proč je naše práce cool and fancy a proč ne/jsem blázen.

Na naší práci je největší výhoda ta, že tam můžeš přijít téměř kdy chceš, v rozmezí 9-18h.

 Tak třeba Špaččice, ta chodí vždycky na 9. Oficiálně. Neoficiálně je to 9:15-9:30. Sem tam nedorazí vůbec, protože ji třeba zlobí bebínko nebo nízký tlak nebo Tomáškovi musí nachystat jídlo nebo se jí ztratí kamarádka a musí pomoct policii ji hledat nebo prostě kocovina přemohla její touhu vidět můj rozmilý fejs. Pak tu chvilku posedí, třikrát zajde na cigáro, 4x k něčemu řekne: "Fakt?To jsem nevěděla!", pak si dá 4x kafe se čtyřma cukrama, půjčí svým kolegyním kolem sebe prachy, protože jediná používá zlaťáky v hotovosti a pak už jde (konečně :-D ) dom. Hrajeme si před ní, že ji nemáme rády a že je hloupá. My hrajeme dobře to, že ji nemáme rády, i když ji máme rády a ona dobře hraje to, že je hloupá, i když...No, to necháme tak. Pracoviště bez šikany není pracoviště moderní doby, si myslim. Ve tři odejde, protože jí jede vlak do Hradčan, aby stihla podojit kozu.

 Další koleghyně! Jako zvířata cítí nějakým šestým smyslem zemětřesení, tak já cítím metalistku Ticháččici. Jak vejde do místnosti, vím, že už jde. Její heslo je "Metal žije" a "vtipná su po tatovi" .Líbí se jí strašidelní chlapi a strašidelné boty, má ráda fesťáky a s tím spojený smrad, močení a TOITOIky. Taky fotí pro strašidelné metal stránky či co to je. Nejraději fotí Záviše. :-D Co je však jejim největším koníčkem v poslední době? Je něco jako novodobý Cyril a Metoděj v jednom, ale v trošku jiném smyslu. Šíří po brněnských metalových pubech valaštinu! Nejvíce se však zajímá o mou soukromou vsetínštinu a s tím spojenou kulturu. Dříve když nadávala, používala nadávky typu: Do řitky, sakra, **** nebo ***** nebo ******. Od té doby co poznala základy hovorové vsetínštiny, používá spojení "Pi*a z Lidča" téměř na všechno. Někdy i jako pozdrav. A taky si hodně oblíbila mluvu, kdy se ve slově použije H navíc a v daném slově tak vznikne sexy zastřená souhláska, nejvíce ve slově khundo, nečhum a tak. Dokud nepoznala mě, neznala místo, kde chce žít. Teď už to ví - na Vsetíně. Dřív říkala VE VSETÍNĚ. Mé pedagogické metody však dosáhly toho, že nejenže říká NA Vsetíně, ale dokonce i fackuje ostatní, když ř eknou VE VSETÍNĚ. Do práce chodí kvůli Krůttové a mně,domů jezdí kvůli mamě a autu.

 Pak přijde Smejčice. Zdraví zásadně pozdravem: "Čauky mňauky." Má mnoho podob - od Jennifer Lopez až po Jokera. Do práce chodí a když nechodí, tak poznáte, že je zkouškové, když už vás o tom  vaše škola neinformuje, nebo se jí nechce nebo kreslí plány. Asi ráda stavěla z Lega, tak je teď na stavárně. Má buldoga, ráda cvičí a miluje svého přítele, kterého tímto zdravím a přeju hodně štěstí do budoucích dnů a měsíců. Preferuje zdravou stravu, ale sem tam trošku chemických dobrůtek od Vietnamca bodne. Často říká: "A teď vás pobavím!" nebo "Dáte mi někdo cígo,prosím?" Brzo bude Bc. a bude stavět housy v Mexicu. Z práce o dchází cvičit nebo za mámou.

 Další je Coufalice. Sedí v kóji u topení, i když jí je nejvíc teplo. Na stole má zásobu sladkostí. Přes zkouškové si nechala ztvrdout otevřené pocukrované JOJO žížalky, čímž ji zdraví nějaký špíček mého těla - protože, otevřené žížaly, znamenají vem-si-nás-žížaly. Ve věku, kdy lidé přestávají kouřit,ona začala. Když se hlasitě zasměje, dýchne na vás mládí. Bydlí na Pionýrské, kde je hodně hospod, domů tedy chodí za pivem, vínem a taky kvůli LIDLu.

 No, a pak je tu skoroMuDr. a skoro MvDr. Jehla. Má ráda pse, šaty z jednoho Líbivého mATEriálu - nazveme ho X, a boyfrienda. Chce dítě a ono chce určitě ji, už má pro něj kójku. Její věk je požehnaný a Bc. už je blízko. Nic neplánuje, protože celá rodina plánovala, že bude doktorka a ono z toho sešlo. Brzo bude hrdá teta. Domů chodí za psem a za boyfriendem. Až bude svatba, navštíví nás snad svatební koláčky i v práci.

 Poslední je Taja. Pochází z Čukotky, i když říká, že pochází z jiné části Sovětského svazu, ale my víme, kde je pravda. A ta Taja, jaja, zmizela a už o ní nikdo 4 měsíce neslyšel. Já doufám, že je těhotná, čeká malé čukotče a zakládá cestovku s největším obratem v České republice s názvem Čukotka Travel, která bude přepravovat miliony klientů v roce. V Česku je totiž, co se týče zájezdů na Čukotku,černá díra na trhu. Tímto jí zdravím. Ozvi se...;-)

Zbláznit se? Nezbláznit se?

Mám je ráda!

Konec pseudostudií, začátek pravého žití

Minulý měsíc jsem ukončila své študáctví. Podruhé. Bohužel a bohudík.

Bylo to něco, co bylo plánované a přitom náhoda. Něco, co jsem si přála a zároveň se toho bála. Akorát nevím, co bylo silnější. Jestli přání či „bání".

Zvítězilo přání.

A teď žiju sama za sebe.
Na svých nohách, bez pomoci mateřské a otcovské.
Říká se tomu "být dospělá" a žije se to prej "jaký si to ty sám uděláš, takový to máš"

A zatím je to víc super než na hovno špatné. (Jakožto dospělá přestávám používat peprné výrazy.) :-D

 - Oplétačky na ouřadech. Na jednom z nich MI paní řekla: „Proč jste toho nechala, není to škoda?" s pohledem  jako kocour ze Shreka. Nad její hlavou ještě viděla tu imaginární komixovou bubliNU s tím, co si myslí. Já v té bublině protentokrát viděla "chudák-holka-bez-Bc.Skončí-jako-bezdomovec". Pff. To se mi fakt nelíbiLO.

 - Práce tak trochu na volnější noze, STejně jako volnější výše výplaty.

 - Obavy o to, jestli fakt nebudu bezdomovec, když to Bc. nemám. A dřív jak za nějaký rok mít nebudu.

ALE

 - Za poslední měsíc 3 přečtené knížky. Což se za 3 roky mých pseudostudií za měsíc stihnout nedalo.A Březen bude ještě lepší.

 - Volně dýchám a nikam nechodím s divným pocitem v žalUDku. Žádný reprák v hlavě, co ti říká  „o-OU, tady jsi špatně."

 - Učím se, i když jinak. Učím se o tom, Co mě zajímá a baví!!. A mám pocit. (Jakožto dospělá se nebojím nazývat věci pravými jmény.) A vím, že mi to dává víc než ty 3 roky, kdy jsem psala semiNárečky a učila se správně citOvat.

 - Každý den v pohodě v 7 ráno vstanu. To se taky neSTalo, když jsem měla (a někdy i chtěla) vstát do fujfujškoličky.

 - Skvělý pocit, že jsem udělala něco pro sebe a odpoutala se od toho, co je prej pro mě "jednodušší, lehčí a zajistí mi to lepší budoucnost".

Tak uvidíme.

Teď je mi líp, mám energy a k tomu začíná jaro. :-)

Tak snad všechno půjde tak pěkně, jak to bylo tento měsíc. Teda ne, půjde to ještě líp.

A snad i všem okolo mě i dál ode mě. :-)

K zamyšlení:

 Byla jsem v knihovně, půjčila si Básně bohémskou múzou prokletého Francoise Villona. Knížka mi spadla z mých nešikovných ruk -tak ne asi, jakožto dospělá a žijící se sebou bych si na svou "šikovnost" mohla zvyknout - a otevřela se na straně 23.

„Ach kdybych já byl studoval,

v mém mládí bláznivém,

můj Bože, a na dobré mravy dal,

teď velký dům bych měl a velké lože."

Tak co já vím,že... :-D  Třeba jsem v minulém životě byla FV a teď hold musím pokračovat v jeho životní tradici....A osud to tak prostě zařídil.
Ale možná to tak vůbec nebylo a nebude.
Uvidíme!

Proč?

Protože ráda sleduju lidi kolem mě, vedle mě, u mě, za mnou, všude.
Protože ráda poslouchám lidi, taky všude.
Někdy jsou to perly. Někdy to je hnůj.
Každopádně.
Když to vidím, slyším, cítím, když mě to rozesměje, omráčí až se zamračím, když mi to něco dá nebo něco vezme, tak si to zapíšu. A pak to ventiluju.

A protože už mě nebaví zahlcovat facebookovou zeď, pořídila jsem si toto. A ano, bude i ve své podstatě i deníček pro mou stále-emočně-pubertální duši.
Cestovatelé měli cestopisy, já budu mít Sleduposlopis.
A někdy to budou zapsané perly, a někdy srač...hnůj.
Každopádně.
Dívej se, poslouchej, pociťuj, směj se, nemrač se a měj kolem sebe hodně toho, co Ti něco dá.

Přeji hezké/ý/ou  ráno/dopoledne/poledne/odpoledne/večer/noc.
:-)