Drahý Sigmunde...

Včera byl debilní den. Od rána až do večera. A to se asi promítlo do mého podvědomí. Co myslíš, je to tak, Sigmunde?

Ráno jsem se probudila ze sna. Byl hrozně nepříjemný. Ta druhá část, brr.

Filmový festival v Karlových Varech. (Pro Filetku Varlových Karech :-D )
Já a moje kemošky - jsme tam! Juchů!

Něco je však jinak než v mých jiných snech. Jsme sice v Puppu, ale sedíme v nějaké kuřárně, kde se nekouří. Sedíme na zemi. Ale vypadáme šťastně, takže se nad námi ani nikdo nepohoršuje a nám to tak taky vyhovuje. Pak se zvedáme a odcházíme. Jdeme k východu.Stojíme jako nějaká formace roztleskávaček...Nahoře 4, na dalším schodu 3 a tak dále...

                                                                   _ _ _ _

                                                                    _ _ _

                                                                     _ _

                                                                      _


To samo dole jsem já. Přichází Jiří Bartoška, jakožto ředitel...a ehm..my ho máme přivítat.. :-D :-D JÁ mu mám slavnostně předat kytku. (Teď jsem měla období sledování dokumentů o Severní Koreji, tak mě to trochu ovlivnilo, co se předávání kytek týče :-D) Jdu ze schodku dolů, Barťák vchází, sešlapuju, padám, snažím se o to "být v klidu, aby nikdo nepoznal, že padám", ruce nohy se motají, dělám stojku a dívám se na Barťáka ze stojky, hlavu vztyčenou navrch. Jura asi není tak dobrý herec, protože nedokáže hrát, že se nic nestalo a má viditelně dost překvapený obličej. Ale! Usmívá se. Seznamuje se s kemoškama, nakonec se mnou.a říká mi: „Mám pocit, že na Vás, Veroniko, asi dlouho nezapomenu." Dá se to pochopit různě, já to chápu, že jsem očarovala Jirku Bartošku, on to chápe, že mu kytku předávala jedna z chovaňkyň ústavu pro neúspěšné cirkusové artistky s psychickými problémy. Asi. Ale třeba ne. Pak si už jen všichni užíváme, koukáme na filmy, tancujeme, pijeme šáňo, a spíme ve velkých postelích...

Tady to máš, Sigmunde, docela lehké, řekla bych.

Jenže pak jedu do Brna, nic se neděje. Je teplo, svítí sluníčko! :-) (Píšu o snu, fakt.) Hodím si kufr Louis Vuitton domů (asi mi ho nějaký kemoš z Varů dal) a jdu se projít do Lužánek. Na Lidické je místo parkoviště betonový park s lavičkama. Vidím tam mé blond kemošky - Terču a Elu. Sedí tam, kouří, takže nic neobvyklého. „Čauky mňauky", říkám. „Čau, jak ses měla?" Povídám jim cool story made in Vary a ony se usmívají stylem "hlavně-už-brzo-sklapni". Tak sklapávám. Přijde borec, vysoký, strašně hubený. Jestli nechcem nějaké drogy. Elis: „Proč ne?" Tereza doplní: „Za kolik? Beru." Čumím, div mi nevypadnou oči z hlavy. Jdeme do baráku, který je mi známý, ale přitom jsem tam nikde nebyla. (Už se mi o něm kdysi zdálo!!!!) Panelák, hnusný, vysoký, na každém patře 8 bytů. Teruna si píchá heroin, Elis taky. Sedí, hledí do blba, mě neposlouchají, akorát říkají, že jsem hňup. Hm, tak jo. Vstávám a běžím po strašidelné dlouhé chodbě. Skáču o dvě patra níž, a utíkám strašně rychle po schodech. U všech bytů se otevírají dveře - důchodci, mladí lidé, děti...Všichni po mně řvou, ať táhnu. Brečím. Slyším výtah, strašně moc mi buší srdce, mám strach. Otevírám dveře, jsem venku, nemůžu dýchat. Stojím před našim barákem v Brně. Vychází Elis. Chci jí promluvit do duše, ať nefetuje. Mávne rukou a odchází.


Já se naneštěstí probouzím.

A jak rozpitváš todle, Sigmunde Freude?



Někdy jsou fakt dny, kdy si říkám, že by na mě mohl nějaký psychiatr udělat docela dobrou kariéru. :-D

Včera, dnes a zítra už snad ne. Zítřek bude fajn.



                              Máte někdy takové nefajn sny taky? Jaké?? "Pochlubte" se!

*Jména kemošek byla změněna. Ale asi se poznají. :)

Černá versus naivita

Oblékla jsem se černě. Na truc, když tu ta tmavá baba Zima pořád straší.
"Když se obleču do černé, nepůjde na tom nic vidět. Jako další plus budu vypadat štíhlejší."
Nešlo na tom nic vidět. Hm.
Než jsem se napudrovala, abych byla i krásnější a většina toho pudru se sesypala na černé šaty jako ten teď-už-fakt-proklínaný sníh.
Než jsem si sedla na křeslo, které na mě, při dosedu mého - v té chvíli štíhlejšího - pozadí, nalepilo všechen svůj prach.
A štíhlejší, nakonec, taky nejsem.
Černá není tak praktická, ale stejně se to o ní pořád říká.


Můj kamarád se oblékl do hnědé, ale to je jedno.
"Nemáš jarmulku?Sbalil jsem Žida a řekl jsem mu, že jsem taky Žid. Tak potřebuju jarmulku." (Ano, je gay.)
(A já asi vypadám na to, že nosím jarmulky po hrstech v kapsách,že.)
Po jeho různých sbalil-jsem-tam-toho-a-toho-stories mi to vlastně chviličku ani nepřišlo divné. Že lže, aby sbalil chlapa. Hm.
Než jsem si v hlavě oprášila svou naivní filozofii vztahů. A tam se ve vztazích nelže. Ani na začátku, ani v půlce, ani na konci.
Než jsem si uvědomila, že bych se měla sesypat, nejlépe na něco černého. Protože my romantici to máme dneska strašně těžké. Nalepil se na mě splín. A cítila se - v té chvíli - tlustší.
Ale romantička jsem, nakonec, stále.
Naivita je praktická, i když se to o ní neříká. Zatím.

Plán - cesta k nicnedělání??

U mě určitě!


Dneska jsem si naplánovala- v ranní polo-kocovině a jupíjej náladě, kdy jsem měla energii - že půjdu večer cvičit.
Hahahahaha.
Tady tou větou bych už mohla bavit do prasknutí narvané šapitó mých kemošek, v čele s mou maminkou, kterou, jestli to čte, tímto zdravím. :)
(Neboj, mami, to, že nechodím cvičit, to je jen fraška, abych si tu mohla na ten blog něco napsat. :-))))

No. A chtěla jsem napsat Trubičce*, jestli nepůjdem na zumbu.
 - Trubička je můj zumba-sparing-partner už od té doby, co jsme si v říjnu roku 2011 koupily na Slevomatu voucher na 5 lekcí zumby. Koupily jsme si ji spolu, protože "když tam půjde Trubička, půjdu taky" a Trubička to asi měla nějak tak: "když tam půjde Verča, tak já taky." Převést to do rovnice, můžeme říct, že  "půjde taky" + "půjde taky" = "půjdou spolu". Ale. Protože nám rovnice nikdy nešly, vyšlo z toho "Verča šla na 3 lekce, Anička na jednu, z které potom ještě po 20 minutách odešla."  Takže - dohromady cca 6 lekcí zůstalo nevyčerpaných.  Jsme nejlepší zákazníci sportovních zařízení, opravdu, na takových se v tom byznyse vydělává. 8-). A pak jsme byly ještě jednou, jinde. A světě div se! JOOO! Zvládly jsme to!A vydržely tam celou hodinu. Jupí! -

Vraťme se zpět..
Jenže! Jsem si uvědomila, že Trubička má v úterý stráášně těžký den ve škole! Od 8 až do nevím kolikati hodin. Tak jsem jí nabídla relaxaci strávenou někde jinde. Mohla to být třeba sauna. Mně ale nejvíce pomáhá relaxace ve vinárně, kavárně...
Ke všemu - my s Trubičkou nejčastěji řešíme věci v takové jakési nekonečné smyčce: existenciální krize - proč se cítíme nejhůř na světě - (pak to přijde - jedno, druhé, třetí víno) - jsme boží a úžasné - euforické plány do budoucna. A to jde při jakémkoliv sportu či v přítomnosti jiných osob velice, velice těžce.

Tak jsem jí teda navrhla odzkoušenou klasiku.

Jenže podruhé! Volala mi Trubička, že by šla, ale že nemůže, nýbrž ji bolí břicho a asi bude zvracet. ÁHA! A že viníkem je asi makrelová pomazánka, výhodná cena 11,90 Kč 100g. No,joo.


Takže vidíšto, jo! Člověk si furt hraje na vrchního plánovače všeho, a pak zjistí, že věci změní jedna makrela. Ke všemu rozmixovaná, stará v tatarce.

A nakonec nejdu do kavárny, vinárny...Ale rovnou do cukrárny! Na zákusek. Abych přeskočila to existenciální krize - proč se cítíme nejhůř na světě - (pak to přijde, jedno, druhé, třetí víno) a zůstala jen u boží a úžasné a euforické plány do budoucna.

 


          *Jméno je změněno, kvůli bolestem břicha a zmínce o zvracení. Protože o tom se ve spojitosti s holkama přece nepíše.

Nejhorším nepřítelem je strašidelný strach.

Teď nemám čas.

Teď nemám peníze.

Teď musím udělat něco jiného.

Blablablablablalblablablablabla.

Teď mám totiž strach TO udělat.

Někdy si říkám, že je toho tolik, co chci dělat. A zároveň je taky moc toho, co mě brzdí to dělat.

A tak přemýšlím.

Někdy je tím, co mě brzdí, čas, někdy peníze, někdy musím udělat něco jiného, někdy blablabla, ale vždycky jsou tu dvě zásadní věci.

Bububu. Strach a lidi. Bububu.

Strach je nejrozporuplnější debilní pocit ze všech debilních pocitů. Je to vlastně takový jejich král.

A není to strach z toho, co si po případném ne/úspěchu pomyslím já, protože já si budu moct říct: "Dala jsem se na to a nějak to dopadlo,super!!" a mé svědomí bude čísté. Ale z toho, co řeknou ostatní, co si budou myslet, co blablabla….

No! Chtělo by to napsat KONEC a přemýšlej o tom...

Jenže to pořád pokračuje.

Strach z tohoto strachu je asi zbytečný.

Člověk je sice homo sapiens sapiens čili člověk moudrý. Ale v úplně nejtitěrnějším rozpitvání je podle mě člověk hlavně jedno - homo egocentrismus neboli člověk sebestředný. (A tím nikoho nechci urazit.)

Ale asi je to tak, fakt! Jak se mi zvyšuje číslo věku při vyplňování internetových dotazníků, tak si všímám jedné věci. 

Ostatní na můj život nic neříkají - jen když se jich zeptám, tak mi slušně odpoví. A nic si o mém životě nemyslí - protože si myslí už dost o tom svém, který žijí oni sami a proto si o něm mohou myslet. A o mně si myslí jen to, co si myslím o sobě já sama. Ať se mi to líbí nebo ne.

A je to tak skvěle vymyšlené. Protože jenom tak se tady v tom světě může dál žít a fungovat.

Nebo myslíte, že když nějaký homo nevím-co vymyslel kolo, tak na něj všichni koukali s obdivem?
Ne! Podle mě si říkali: "Co to dělá? Proč tady radši nesedí s náma v jeskyni a neodpočívá předtím než půjde lovit mamuta?To je blázen!Ale ať si dělá co chce! Mě je v jeskyni dobře." Ale on stejně šel a to kolo vymyslel. I když určitě měl strach, že na něj možná to kolo spadne a zabije ho. A nezbývá než mu do dneška děkovat. :-)

(Existují však případy, kdy je strach povolen. Třeba když jde proti vám pavouk nebo když vám pleskají průvanem dveře, ale přitom nikde žádný průvan není. To znamená, že máte v bytě ducha. Ale to jsem  vyřešila tak, že jsem snědla spolubydlící čokoládu a duchovi řekla, ať je hodný. A zatím dobré. :-)

Proč je naše práce cool and fancy a proč ne/jsem blázen.

Na naší práci je největší výhoda ta, že tam můžeš přijít téměř kdy chceš, v rozmezí 9-18h.

 Tak třeba Špaččice, ta chodí vždycky na 9. Oficiálně. Neoficiálně je to 9:15-9:30. Sem tam nedorazí vůbec, protože ji třeba zlobí bebínko nebo nízký tlak nebo Tomáškovi musí nachystat jídlo nebo se jí ztratí kamarádka a musí pomoct policii ji hledat nebo prostě kocovina přemohla její touhu vidět můj rozmilý fejs. Pak tu chvilku posedí, třikrát zajde na cigáro, 4x k něčemu řekne: "Fakt?To jsem nevěděla!", pak si dá 4x kafe se čtyřma cukrama, půjčí svým kolegyním kolem sebe prachy, protože jediná používá zlaťáky v hotovosti a pak už jde (konečně :-D ) dom. Hrajeme si před ní, že ji nemáme rády a že je hloupá. My hrajeme dobře to, že ji nemáme rády, i když ji máme rády a ona dobře hraje to, že je hloupá, i když...No, to necháme tak. Pracoviště bez šikany není pracoviště moderní doby, si myslim. Ve tři odejde, protože jí jede vlak do Hradčan, aby stihla podojit kozu.

 Další koleghyně! Jako zvířata cítí nějakým šestým smyslem zemětřesení, tak já cítím metalistku Ticháččici. Jak vejde do místnosti, vím, že už jde. Její heslo je "Metal žije" a "vtipná su po tatovi" .Líbí se jí strašidelní chlapi a strašidelné boty, má ráda fesťáky a s tím spojený smrad, močení a TOITOIky. Taky fotí pro strašidelné metal stránky či co to je. Nejraději fotí Záviše. :-D Co je však jejim největším koníčkem v poslední době? Je něco jako novodobý Cyril a Metoděj v jednom, ale v trošku jiném smyslu. Šíří po brněnských metalových pubech valaštinu! Nejvíce se však zajímá o mou soukromou vsetínštinu a s tím spojenou kulturu. Dříve když nadávala, používala nadávky typu: Do řitky, sakra, **** nebo ***** nebo ******. Od té doby co poznala základy hovorové vsetínštiny, používá spojení "Pi*a z Lidča" téměř na všechno. Někdy i jako pozdrav. A taky si hodně oblíbila mluvu, kdy se ve slově použije H navíc a v daném slově tak vznikne sexy zastřená souhláska, nejvíce ve slově khundo, nečhum a tak. Dokud nepoznala mě, neznala místo, kde chce žít. Teď už to ví - na Vsetíně. Dřív říkala VE VSETÍNĚ. Mé pedagogické metody však dosáhly toho, že nejenže říká NA Vsetíně, ale dokonce i fackuje ostatní, když ř eknou VE VSETÍNĚ. Do práce chodí kvůli Krůttové a mně,domů jezdí kvůli mamě a autu.

 Pak přijde Smejčice. Zdraví zásadně pozdravem: "Čauky mňauky." Má mnoho podob - od Jennifer Lopez až po Jokera. Do práce chodí a když nechodí, tak poznáte, že je zkouškové, když už vás o tom  vaše škola neinformuje, nebo se jí nechce nebo kreslí plány. Asi ráda stavěla z Lega, tak je teď na stavárně. Má buldoga, ráda cvičí a miluje svého přítele, kterého tímto zdravím a přeju hodně štěstí do budoucích dnů a měsíců. Preferuje zdravou stravu, ale sem tam trošku chemických dobrůtek od Vietnamca bodne. Často říká: "A teď vás pobavím!" nebo "Dáte mi někdo cígo,prosím?" Brzo bude Bc. a bude stavět housy v Mexicu. Z práce o dchází cvičit nebo za mámou.

 Další je Coufalice. Sedí v kóji u topení, i když jí je nejvíc teplo. Na stole má zásobu sladkostí. Přes zkouškové si nechala ztvrdout otevřené pocukrované JOJO žížalky, čímž ji zdraví nějaký špíček mého těla - protože, otevřené žížaly, znamenají vem-si-nás-žížaly. Ve věku, kdy lidé přestávají kouřit,ona začala. Když se hlasitě zasměje, dýchne na vás mládí. Bydlí na Pionýrské, kde je hodně hospod, domů tedy chodí za pivem, vínem a taky kvůli LIDLu.

 No, a pak je tu skoroMuDr. a skoro MvDr. Jehla. Má ráda pse, šaty z jednoho Líbivého mATEriálu - nazveme ho X, a boyfrienda. Chce dítě a ono chce určitě ji, už má pro něj kójku. Její věk je požehnaný a Bc. už je blízko. Nic neplánuje, protože celá rodina plánovala, že bude doktorka a ono z toho sešlo. Brzo bude hrdá teta. Domů chodí za psem a za boyfriendem. Až bude svatba, navštíví nás snad svatební koláčky i v práci.

 Poslední je Taja. Pochází z Čukotky, i když říká, že pochází z jiné části Sovětského svazu, ale my víme, kde je pravda. A ta Taja, jaja, zmizela a už o ní nikdo 4 měsíce neslyšel. Já doufám, že je těhotná, čeká malé čukotče a zakládá cestovku s největším obratem v České republice s názvem Čukotka Travel, která bude přepravovat miliony klientů v roce. V Česku je totiž, co se týče zájezdů na Čukotku,černá díra na trhu. Tímto jí zdravím. Ozvi se...;-)

Zbláznit se? Nezbláznit se?

Mám je ráda!

Konec pseudostudií, začátek pravého žití

Minulý měsíc jsem ukončila své študáctví. Podruhé. Bohužel a bohudík.

Bylo to něco, co bylo plánované a přitom náhoda. Něco, co jsem si přála a zároveň se toho bála. Akorát nevím, co bylo silnější. Jestli přání či „bání".

Zvítězilo přání.

A teď žiju sama za sebe.
Na svých nohách, bez pomoci mateřské a otcovské.
Říká se tomu "být dospělá" a žije se to prej "jaký si to ty sám uděláš, takový to máš"

A zatím je to víc super než na hovno špatné. (Jakožto dospělá přestávám používat peprné výrazy.) :-D

 - Oplétačky na ouřadech. Na jednom z nich MI paní řekla: „Proč jste toho nechala, není to škoda?" s pohledem  jako kocour ze Shreka. Nad její hlavou ještě viděla tu imaginární komixovou bubliNU s tím, co si myslí. Já v té bublině protentokrát viděla "chudák-holka-bez-Bc.Skončí-jako-bezdomovec". Pff. To se mi fakt nelíbiLO.

 - Práce tak trochu na volnější noze, STejně jako volnější výše výplaty.

 - Obavy o to, jestli fakt nebudu bezdomovec, když to Bc. nemám. A dřív jak za nějaký rok mít nebudu.

ALE

 - Za poslední měsíc 3 přečtené knížky. Což se za 3 roky mých pseudostudií za měsíc stihnout nedalo.A Březen bude ještě lepší.

 - Volně dýchám a nikam nechodím s divným pocitem v žalUDku. Žádný reprák v hlavě, co ti říká  „o-OU, tady jsi špatně."

 - Učím se, i když jinak. Učím se o tom, Co mě zajímá a baví!!. A mám pocit. (Jakožto dospělá se nebojím nazývat věci pravými jmény.) A vím, že mi to dává víc než ty 3 roky, kdy jsem psala semiNárečky a učila se správně citOvat.

 - Každý den v pohodě v 7 ráno vstanu. To se taky neSTalo, když jsem měla (a někdy i chtěla) vstát do fujfujškoličky.

 - Skvělý pocit, že jsem udělala něco pro sebe a odpoutala se od toho, co je prej pro mě "jednodušší, lehčí a zajistí mi to lepší budoucnost".

Tak uvidíme.

Teď je mi líp, mám energy a k tomu začíná jaro. :-)

Tak snad všechno půjde tak pěkně, jak to bylo tento měsíc. Teda ne, půjde to ještě líp.

A snad i všem okolo mě i dál ode mě. :-)

K zamyšlení:

 Byla jsem v knihovně, půjčila si Básně bohémskou múzou prokletého Francoise Villona. Knížka mi spadla z mých nešikovných ruk -tak ne asi, jakožto dospělá a žijící se sebou bych si na svou "šikovnost" mohla zvyknout - a otevřela se na straně 23.

„Ach kdybych já byl studoval,

v mém mládí bláznivém,

můj Bože, a na dobré mravy dal,

teď velký dům bych měl a velké lože."

Tak co já vím,že... :-D  Třeba jsem v minulém životě byla FV a teď hold musím pokračovat v jeho životní tradici....A osud to tak prostě zařídil.
Ale možná to tak vůbec nebylo a nebude.
Uvidíme!

Proč?

Protože ráda sleduju lidi kolem mě, vedle mě, u mě, za mnou, všude.
Protože ráda poslouchám lidi, taky všude.
Někdy jsou to perly. Někdy to je hnůj.
Každopádně.
Když to vidím, slyším, cítím, když mě to rozesměje, omráčí až se zamračím, když mi to něco dá nebo něco vezme, tak si to zapíšu. A pak to ventiluju.

A protože už mě nebaví zahlcovat facebookovou zeď, pořídila jsem si toto. A ano, bude i ve své podstatě i deníček pro mou stále-emočně-pubertální duši.
Cestovatelé měli cestopisy, já budu mít Sleduposlopis.
A někdy to budou zapsané perly, a někdy srač...hnůj.
Každopádně.
Dívej se, poslouchej, pociťuj, směj se, nemrač se a měj kolem sebe hodně toho, co Ti něco dá.

Přeji hezké/ý/ou  ráno/dopoledne/poledne/odpoledne/večer/noc.
:-)