Nejhorší a nejlepší nejsou tak daleko od sebe

Byla jsem na přijímačkách. Na přijímačkách na školu, o které jsem snila o puberty. Tajně, skrytě. Bojácně.

"Veruno, vole, co tam budeš dělat? Vždyť jsi to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevíš..."

Jo, nedělala. Minulý čas. Protože jsem byla strašpytel, měla jsem strach, měla jsem sebevědomí na bodu, který je ještě pod bodem mrazu a říkala jsem si: "Ty vole, co tam budu dělat?Vždyť jsem to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevím.." Ale prostě takový ten hlas v hlavě, kterému se asi říká intuice nebo jak, nešel umlčet.

Takže.

 Už jsem konečně dospěla do stádia, kdy si dělám co chci. A není to ta pubertání revolta, kdy jsem si myslela, že si dělám co chci.
- Kouřím za stromem. Piju v patnácti u kamarádky vodku přímo z flašky. Ocucávám se s klukem, kterého moje máti nesnáší.-

Toto je revolta vůči mně samotné, vůči mým slabostem, mému strachu, mojí malosti a zlému duchovi ve mně.

A teď ten skvělý paradox, tramtadadá! Revolta 1.typu se zdá, že je příjemná a je pro mé dobro. Že se budu cítit dobře, mé sebevědomí vzroste a já budu cool. Ale ne. Tak to nebylo. Bylo to proti rodičům a tak. A já se cítila vlastně taky úplně na hovno.

Za to teď. Zní to jako by to bylo proti mě. Slabost, strach, malost, zlý duch. Ale naopak! Porazila jsem to! Porazila jsem svou neustálou snahu zavděčit se, i když třeba jen symbolicky, ostatním. Aby si něco nemysleli, něco neřekli. Zabouchla jsem vrata za pocitem, kdy se mi třepou ruce ve chvíli, kdy říkám svůj názor, protože možná bude trapný. Řekla jsem STOP tomu volání z mé hlavy, který říká:"Třeba tam nezapadneš, třeba se ti někdo vysměje, třeba..." Tak jo. Třeba tam nezapadnu. Ale aspoň půjdu vidět. Třeba se mi někdo vysměje, ale ať..Aspoň způsobím někomu dobrou náladu a pocit, že je lepší. Třeba..Třeba to bude nejlepší zkušenost mojeho života, třeba to bude část mého života a třeba to je prostě někde v knihovně Osudu napsané a bude to úplně jinak. Ale stejně se na to těším.

Ale. Teď ten včera den.
V noci sny - zlomený podpatek, 5 propisek, které nepíšou a takové ty klasiky. "To bude den, do prdele." Musela jít se mnou Veronika, má spolubydlokemoška. "Veru, utečem? Půjdem na kafe? Nebo někam na víno?" "Ne, když jsem kvůli tobě v 7 vstávala, tak tam půjdeš." Vešla jsem do té budovy. Nevnímám. Všude takové to nějaké dobré světlo. Áááááách...Tady to dýchá, samo! Zdi, světla, vrátný je tady jiný než na jiné škole, největší posluchárna je tak velká jako malá učebna na FSS, jakoby to tady všem patřilo a mělo spojovat.. Došla jsem do třídy, kde se přijímačky konaly. Děcka, to bylo tak božíííí...!!!! Usměvaví lidé, usměvavý ale rázný pan docent, který testy zadával, z okna zpěv s klavírem..♥  Nemůžu si pomoct a musím se usmívat. Jednou se na mě podívá pan docent, možná si myslí, že velikost úsměvu se rovná počtu spolknutých lexaurinů nebo nějakých jiných drog, a já mám chuť říct mu: "Dobrý den, tak mě tu máte, už jsem tady! Konečně!"
Teď jdou na řadu testy - něco jako IQ test, všeobecný přehled...Pak přestávka: "Kuřáci si půjdou zakouřit a ostatní..." Co měli dělat ostatní nevím, to už jsem neslyšela. Cigareta před fakultou, azurová obloha, sluníčko + známá ze Vsetína, taky účastnice příjímačkaček*, radost, úsměvy, stres neexistuje, zato sluníčkoví lidi jo. Po přestávce kulturní přehled, manažerský přehled..
Plesk konec. "Můžete odejít, s některými se uvidím v druhém kole. Mějte se hezky."  Nééé,já s tadyma nechcu, chcu tu zůstat! Kdybych neměla ty podpatky, místo silonek šlapkáče a místo šatů zástěrku a tak o 18 let míň, tak si asi dupnu a rozbrečím se.

Nerozbrečela. Šly jsme se spolupřímačkovnicí Evis, spolubydlokemoškou Verčou a kemoškou Anini do kaváren. Naproti školy. Abychom si zvykly, jak tam budem časem pořád sedět. Růžové víno a cigaretka. Ách. Energie, větičky, pohodička. Evis a Anini nás opouštějí. My s Veronikou křižujem ještě asi 4 kavárny,pak se stavujeme na víno ze sudu..Dojdeme domů, židle na balkoně, stoleček, víno s ananasem...Příjemný rozhovor se sousedy, sluníčko až do šesti hodin do večera. Večer směr město.

Ze dne, o kterém jsem si myslela, že bude ten nejhorší, byl ten (prozatím) nejskvělejší den tohoto roku!

Jak to všechno dopadne, nevím. Překonala jsem sama sebe, jen tím, že jsem si tu přihlášku vůbec podala. Že jsem tam došla. A že jsem se rozhodla, že je to TO. To chci!!!! Poprvé v životě jsem cítila energii TadyFaktPatříš a byla kouzelná. Bylo to..jak když se člověk zamiluje. Jo. A není to (bohužel?bohudík?) nadsazené.

Pokud se tam nedostanu, vím v jakých směrech na sobě pracovat, abych příští rok byla nejlepší a přijatá. Pokud se dostanu do druhého kola, prasknu štěstím. Pokud by mě tam přece jen chtěli..Žila bych ve svém snu.
Ale teď už jen: děj se vůle vesmírná!

Už teď ale nezbývá než děkovat. Všem lidem kolem mě, za to, že mě inspirují a posouvají.

Díky! :-)

Nejhlubší poděkování patří samozřejmě A + E + F + L +P +V.  Vám děkuju nejvíc!! :-))

A zjistila jsem jednu věc. Že poprvé v životě chci poděkovat i sobě!  Díky. "Jo, dobrý. To nestojí za řeč." Stálo to za tu řeč sama se sebou. Stálo. I když ta komunikace jakoby probíhala v dosud nerozluštěném jazyce, který jsem musela rozluštit, přeložit a pak až mluvit. Tak prostě díky!!

*(Jo a taky jsem si konečně spojila, proč se přijímačkám říkají přijímačky. Přijímačky od slova přijmout a mačkat, to znamená, že tě přijmou, ale předtím pořádně zmáčknou! Což zase ale znamená, že by to správně měly být příjimačkačky. Proč jsme se to neučili v češtině?!?!)

Jaro s náma a zima pryč!

Je duben.
Minulý týden byl nejhorší týden roku. Doufám, že první hrozný a taky poslední hrozný.
Měla jsem depresi. Z té zimy. Kam jsem přišla, tam se něco posralo pokazilo, nikde mi nebylo příjemně.
Ale.
Teď je mi strašně dobře.
Včera svítilo sluníčko.
Nemáme žaluzie, roletu, závěsy, nic. (Tímto se omlouvám našim sousedům od naproti za občasné pohoršování, kdy ve 3 ráno tančíme na Single Ladies a tak.)
Dělala jsem ze sebe člověka, což znamená: dát si řasenku, skrýt svou postpubertální pleť a tak dále.
Jak svítilo to sluníčko, tak jsem se musela smát.
Zářilo totiž tak, že jsem nemohla ty oči udržet otevřené.
Takže oči černé, rozmazané, ale já se smála. Sama sobě, tomu co je venku, a tomu co bude.

Vždycky když přijde jaro, tak mám takové zvláštní záchvaty euforie.
Mám energii, pozitivně plánuju, starosti hážu za hlavu, protože si myslím, že můžu a že se všechno vyřeší samo a dobře.
Lidé jsou milí, usměvaví, krásní, zamilovaní, veselí, barevní, a je jim teplo a je to prostě fajn.
Rozkvétají asi nejenom kvítky, ale i lidi.
Díky Bohu.

A ano, rozkvétám i já.
A čeká mě spoustu nových, dosud nepoznaných věcí, lokalit a tak. Moje budoucnování vypadá celkem zajímavě, i když nemá žádný určitý směr. Vyhovující.

Dneska jdu na antigravity yogu. Aneb jogu v sítích.
(Koho by to zajímalo, tak jsou informace zde: Mayfly Brno.)
Možná na tom zemřu. Mé tělo je po zimě ztuhlé, chabé, vysílené.Mám pocit, že přes zimu se mi do kostí místo morku dostal led a ten teď pomaličku roztává. Tak to bude asi sranda.
Ale těším se! Když už nic, tak pobavím ostatní.
Ale stejně mám pořád trochu strach, když si představím, že budu v síti.
Představuju si to totiž asi nějak takto:

                                                        Veronika na antigravity józe? Snad ne!                                                                                Dostupné z: http://earthhopenetwork.net/whale_minke_caught_net_japan.jpg     

V pátek jdu s mamí na Manéž Bolka Polívky.
Jeho farma vyhlásila krach.
Tak snad nebude Bolek smutný a rozveselí nás.
V opačném případě to bude na nás a rozveselíme mi jeho. :-) Myslím, že série mých pantomimických scének nazvaných "Pan Piraňa zažívá dobrodružství" by ho mohla bavit, pokud bude mít obrovský dostatek neslepé slivovice. Nebo možná spíš slepé slivovice, aby to přece jen neviděl.
Ale tak uvidíme.

Za dva týdny mě čekají přijímačky, na kterých skončím poslední, ale vůbec mi to možná ani nevadí, protože se aspoň podívám a čuchnu k té atmosféře na té škole.
Možná poznám nějaké fajn lidi.
Možná budu první v historii školy, které zakážou, aby se tam hlásila podruhé pro nejmenší počet bodů v historii...:-D
A možná tam půjdu příští rok a skončím v první desítce a vezmou mě.
Když to ale nezkusím, nemůžu vědět.

Na začátku května jedem na jarní "dovču" do Paříže, jupí!
Žádná romantika, jedu s kolegyňokemoškou, ale bude to božíííí!!!
Budu vypadat jak Francouzka, kouřit cigarety a vypadat při tom šarmantně a sexy, jíst jenom croissanty, bagetky s bylinkovým máslem a skvělou šunkou a pít jen víno a spát budu levandulovém pokoji s levandulovým polštářem i peřinou..No, tak dobře, Realito, tak budu pít vodu z kohoutku, protože na víno nebudu mít, a spát budu v nějaké dece na pofidérním hotelu, ale croissanty a cigarety d'attente pour moi ...
A doufám, že když se půjdeme o půlnoci projít, tak potkáme Hemingwaye, Daliho nebo kdyžtak toho Woodyho Allena..I když to by asi spíš chtělo procházku v New Yorku.
No, co..Tak to příště!

Pak půjdu na moje ♥ Scia. Zase. Scio test ZSV, který jsem psala teď, 6.4., byl můj oficiální desátý Scio test v historii. A podle toho, jaký z toho mám pocit, bude i další, jedenáctý a dvanáctý.
Začínám doufat, že Scio kvůli mě udělá něco jako 20+1 zdarma.
Celkově jsem si od Scia koupila 7 centropenů. Za plus mínus 5 000 Kč, které jsem jim za to zaplatila, jsem mohla mít hezkou propisku značky Parker s kamínky od Swarowského.
Chjo, proč já? Proč já musím dělat přijímačky na žurnalistiku z logiky, matiky a Evropské unie, když logiku, matiku a Evropskou unii v krvi fakt nemám a nikdy ji tam nedostanu?
Už by to měli zakázat, fakt!

Na konci května by už snad mohl vyjít výlet do Prahé!
Třeba se spolubydlící a Milanem...Vidíme se málo, potřebujeme spolu trávit víc času...:-D
Tak snad to klapne! :-)

V červnu mě čeká výlet do Karlových Varů!!Na filmový festival! Jooo!
S Ninuškou.
Těším se na tu cestu, i na ubytovnu za 190 korun českých na noc, fakt..:-D
Ale naděje, že někoho sbalíme a přespíme v Puppu, je tu taky.
Ale to bych se asi měla naučit gavarit pa rúski.
Když to člověk nezkusí, tak nemůže vědět, že...
Da!

Z toho jara je mi fakt dobře!

Děje se toho strašně moc, ale vždycky to zjistím až s časovým odstupem, protože jak je toho moc, tak to ani nevnímám a myslím, že se nic neděje.
A asi to tak je správně!

Přeji krásné jaro všem.
:-)

Člověk v pochybách

Pochybuju. Často. O moc věcech, lidech, činech. O sobě, o tom, co dělám, jak to dělám, jestli je to správné, špatné, nijaké..Ale pochyby o sobě vedou.

Jednou za půl roku si koupím "ženský" časopis. „Tak když za to dám padesát korun, tak tam nemůžou být jen samé rady jak zhubnout, nalíčit se, obléct se a jak udělat skvělou párty", říkám si. Bohužel, má víra v to, že se lidi, a tím i žurnalisti a žurnalistky, mohou jen zlepšovat, je ta tam. Nejsou tam rady jak zhubnout, nalíčit se, obléct se a jak udělat skvělou párty, ale rady jak DOKONALE zhubnout, jak se DOKONALE nalíčit, jak se DOKONALE obléct a jak udělat DOKONALOU párty. Tím poznat DOKONALÉHO muže, s kterým budu mít DOKONALÉ děti a společně s našimi DOKONALÝMI přáteli jezdit na DOKONALOU dovolenou. V DOKONALÝCH plavkách na DOKONALÉ postavě.

Chlapi zas mají DOKONALÉ svaly, v DOKONALÉM autě, s DOKONALOU roštěnkou, kterou uspokojují svou DOKONALE plnou peněženkou a DOKONALE velkým penisem.

A já si říkám své absolutně žensky nedokonalé: ALE HOVNO!

Nikdo nemůže být dokonalý. Proč je to všem pořád prezentováno? Z médií, z reklamy, z papulek drahých osob kolem nás....


BUĎ DOKONALÁ/É/Ý?!?! Nebyla to trochu nuda?

Vždyť už jen třeba - kolik by vymizelo slov a spojení....

Ušoplesk.

Křivozub.

Kostitřas.

Valibuk.

Prťavec.

Čahoun.


A tak dále, a tak dále...:-)

Je dobré, když se člověk za něčím jde, když si přeje být "nějaký". Ale když to chce sám, ne pokud to k tomu někdo nutí. I když možná nevědomě.

Fakt mě to, s nebo bez, prominutí sere.


Praktický příklad:

Kamarádka při dvojce bílého mluví o chlápkovi, co se jí líbil.

„Měl tmavé oči, tmavé delší vlasy, hezký hlas, sympatický..A taky trochu ubožák."


To, co říkají média jsou podle mě kecy.


Každá žena, s kterou jsem se kdy potkala, chce chlapa, co je trochu něčím ubožák a co bude mít něco nedokonalého a bude třeba ušoplesk.

A každý chlap, kterého jsem kdy potkala, chce ženu, co je něčím trošku maminka (ale o tom zas jindy) a kdyžtak je i trošku křivozubka.


Snad se dočkám toho, že si naše společnost začne těch nedokonalostí vážit. Slyšela jsem něco o letech na Měsíc, tam by to tak třeba mohlo být. Ale zatím budu v pochybách. Kdybych byla NA pochybách, jak je česky správně, tak je z pozice na nich zašlápnu. Takhle mě zatím drží jako chobotnice. Ale snad mě (nás?) někdy pustí!