Nejhorší a nejlepší nejsou tak daleko od sebe

Byla jsem na přijímačkách. Na přijímačkách na školu, o které jsem snila o puberty. Tajně, skrytě. Bojácně.

"Veruno, vole, co tam budeš dělat? Vždyť jsi to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevíš..."

Jo, nedělala. Minulý čas. Protože jsem byla strašpytel, měla jsem strach, měla jsem sebevědomí na bodu, který je ještě pod bodem mrazu a říkala jsem si: "Ty vole, co tam budu dělat?Vždyť jsem to nikdy nedělala, vždyť vůbec nevím.." Ale prostě takový ten hlas v hlavě, kterému se asi říká intuice nebo jak, nešel umlčet.

Takže.

 Už jsem konečně dospěla do stádia, kdy si dělám co chci. A není to ta pubertání revolta, kdy jsem si myslela, že si dělám co chci.
- Kouřím za stromem. Piju v patnácti u kamarádky vodku přímo z flašky. Ocucávám se s klukem, kterého moje máti nesnáší.-

Toto je revolta vůči mně samotné, vůči mým slabostem, mému strachu, mojí malosti a zlému duchovi ve mně.

A teď ten skvělý paradox, tramtadadá! Revolta 1.typu se zdá, že je příjemná a je pro mé dobro. Že se budu cítit dobře, mé sebevědomí vzroste a já budu cool. Ale ne. Tak to nebylo. Bylo to proti rodičům a tak. A já se cítila vlastně taky úplně na hovno.

Za to teď. Zní to jako by to bylo proti mě. Slabost, strach, malost, zlý duch. Ale naopak! Porazila jsem to! Porazila jsem svou neustálou snahu zavděčit se, i když třeba jen symbolicky, ostatním. Aby si něco nemysleli, něco neřekli. Zabouchla jsem vrata za pocitem, kdy se mi třepou ruce ve chvíli, kdy říkám svůj názor, protože možná bude trapný. Řekla jsem STOP tomu volání z mé hlavy, který říká:"Třeba tam nezapadneš, třeba se ti někdo vysměje, třeba..." Tak jo. Třeba tam nezapadnu. Ale aspoň půjdu vidět. Třeba se mi někdo vysměje, ale ať..Aspoň způsobím někomu dobrou náladu a pocit, že je lepší. Třeba..Třeba to bude nejlepší zkušenost mojeho života, třeba to bude část mého života a třeba to je prostě někde v knihovně Osudu napsané a bude to úplně jinak. Ale stejně se na to těším.

Ale. Teď ten včera den.
V noci sny - zlomený podpatek, 5 propisek, které nepíšou a takové ty klasiky. "To bude den, do prdele." Musela jít se mnou Veronika, má spolubydlokemoška. "Veru, utečem? Půjdem na kafe? Nebo někam na víno?" "Ne, když jsem kvůli tobě v 7 vstávala, tak tam půjdeš." Vešla jsem do té budovy. Nevnímám. Všude takové to nějaké dobré světlo. Áááááách...Tady to dýchá, samo! Zdi, světla, vrátný je tady jiný než na jiné škole, největší posluchárna je tak velká jako malá učebna na FSS, jakoby to tady všem patřilo a mělo spojovat.. Došla jsem do třídy, kde se přijímačky konaly. Děcka, to bylo tak božíííí...!!!! Usměvaví lidé, usměvavý ale rázný pan docent, který testy zadával, z okna zpěv s klavírem..♥  Nemůžu si pomoct a musím se usmívat. Jednou se na mě podívá pan docent, možná si myslí, že velikost úsměvu se rovná počtu spolknutých lexaurinů nebo nějakých jiných drog, a já mám chuť říct mu: "Dobrý den, tak mě tu máte, už jsem tady! Konečně!"
Teď jdou na řadu testy - něco jako IQ test, všeobecný přehled...Pak přestávka: "Kuřáci si půjdou zakouřit a ostatní..." Co měli dělat ostatní nevím, to už jsem neslyšela. Cigareta před fakultou, azurová obloha, sluníčko + známá ze Vsetína, taky účastnice příjímačkaček*, radost, úsměvy, stres neexistuje, zato sluníčkoví lidi jo. Po přestávce kulturní přehled, manažerský přehled..
Plesk konec. "Můžete odejít, s některými se uvidím v druhém kole. Mějte se hezky."  Nééé,já s tadyma nechcu, chcu tu zůstat! Kdybych neměla ty podpatky, místo silonek šlapkáče a místo šatů zástěrku a tak o 18 let míň, tak si asi dupnu a rozbrečím se.

Nerozbrečela. Šly jsme se spolupřímačkovnicí Evis, spolubydlokemoškou Verčou a kemoškou Anini do kaváren. Naproti školy. Abychom si zvykly, jak tam budem časem pořád sedět. Růžové víno a cigaretka. Ách. Energie, větičky, pohodička. Evis a Anini nás opouštějí. My s Veronikou křižujem ještě asi 4 kavárny,pak se stavujeme na víno ze sudu..Dojdeme domů, židle na balkoně, stoleček, víno s ananasem...Příjemný rozhovor se sousedy, sluníčko až do šesti hodin do večera. Večer směr město.

Ze dne, o kterém jsem si myslela, že bude ten nejhorší, byl ten (prozatím) nejskvělejší den tohoto roku!

Jak to všechno dopadne, nevím. Překonala jsem sama sebe, jen tím, že jsem si tu přihlášku vůbec podala. Že jsem tam došla. A že jsem se rozhodla, že je to TO. To chci!!!! Poprvé v životě jsem cítila energii TadyFaktPatříš a byla kouzelná. Bylo to..jak když se člověk zamiluje. Jo. A není to (bohužel?bohudík?) nadsazené.

Pokud se tam nedostanu, vím v jakých směrech na sobě pracovat, abych příští rok byla nejlepší a přijatá. Pokud se dostanu do druhého kola, prasknu štěstím. Pokud by mě tam přece jen chtěli..Žila bych ve svém snu.
Ale teď už jen: děj se vůle vesmírná!

Už teď ale nezbývá než děkovat. Všem lidem kolem mě, za to, že mě inspirují a posouvají.

Díky! :-)

Nejhlubší poděkování patří samozřejmě A + E + F + L +P +V.  Vám děkuju nejvíc!! :-))

A zjistila jsem jednu věc. Že poprvé v životě chci poděkovat i sobě!  Díky. "Jo, dobrý. To nestojí za řeč." Stálo to za tu řeč sama se sebou. Stálo. I když ta komunikace jakoby probíhala v dosud nerozluštěném jazyce, který jsem musela rozluštit, přeložit a pak až mluvit. Tak prostě díky!!

*(Jo a taky jsem si konečně spojila, proč se přijímačkám říkají přijímačky. Přijímačky od slova přijmout a mačkat, to znamená, že tě přijmou, ale předtím pořádně zmáčknou! Což zase ale znamená, že by to správně měly být příjimačkačky. Proč jsme se to neučili v češtině?!?!)