Černá versus naivita

Oblékla jsem se černě. Na truc, když tu ta tmavá baba Zima pořád straší.
"Když se obleču do černé, nepůjde na tom nic vidět. Jako další plus budu vypadat štíhlejší."
Nešlo na tom nic vidět. Hm.
Než jsem se napudrovala, abych byla i krásnější a většina toho pudru se sesypala na černé šaty jako ten teď-už-fakt-proklínaný sníh.
Než jsem si sedla na křeslo, které na mě, při dosedu mého - v té chvíli štíhlejšího - pozadí, nalepilo všechen svůj prach.
A štíhlejší, nakonec, taky nejsem.
Černá není tak praktická, ale stejně se to o ní pořád říká.


Můj kamarád se oblékl do hnědé, ale to je jedno.
"Nemáš jarmulku?Sbalil jsem Žida a řekl jsem mu, že jsem taky Žid. Tak potřebuju jarmulku." (Ano, je gay.)
(A já asi vypadám na to, že nosím jarmulky po hrstech v kapsách,že.)
Po jeho různých sbalil-jsem-tam-toho-a-toho-stories mi to vlastně chviličku ani nepřišlo divné. Že lže, aby sbalil chlapa. Hm.
Než jsem si v hlavě oprášila svou naivní filozofii vztahů. A tam se ve vztazích nelže. Ani na začátku, ani v půlce, ani na konci.
Než jsem si uvědomila, že bych se měla sesypat, nejlépe na něco černého. Protože my romantici to máme dneska strašně těžké. Nalepil se na mě splín. A cítila se - v té chvíli - tlustší.
Ale romantička jsem, nakonec, stále.
Naivita je praktická, i když se to o ní neříká. Zatím.